Wenkův dům: architektonický skvost počátků české moderny

Význam Wenkova domu v Jaroměři v kontextu tvorby architekta Josefa Gočára

Architekt Josef Gočár (1880-1945), žák Kotěrův, byl jednou z nejvýznamnějších osobností české architektury první poloviny dvacátého století (mj. též předseda spolku Mánes a profesor na AVU). Jeho tvorba prošla dost složitým vývojem – od secese přes modernu, kubismus, tzv. národní styl až k avantgardní architektuře konstruktivismu a funkcionalismu. Největšímu zájmu badatelů se těší samozřejmě Gočárovy kubistické projekty a realizace a pak období meziválečné tvorby. Nezaslouženě poněkud stranou zůstávají jeho návrhy z krátkého období, vymezeného lety 1908-10, tedy před příklonem ke kubismu. Přitom právě tehdy dokázal mladý projektant prosadit stavby, které předběhly vývoj o řadu let.

Sem patří především dva projekty – na Lutherův ústav v Hradci Králové a soutěžní návrh na podolské sanatorium v Praze, a tři realizace – betonové schodiště ke kostelu Panny Marie v Hradci Králové, Jarůškův dům v Brně a Wenkův dům v Jaroměři. Tato mimořádná série následuje těsně poté, co Gočár opouští projekční atelier svého učitele Jana Kotěry, kde působil po skončení svých studií na Uměleckoprůmyslové škole. Svůj talent osvědčil už zde pozoruhodným projektem pavilonu pro Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti z roku 1908 (spolu s J. Kotěrou, P. Janákem a sochařem J. Štursou). Rozlehlá dřevěná stavba na půdorysu písmene „U“ měla ještě dřevěnou konstrukci, ale průčelí bylo již pojednána ve stylu asketické moderny. Následovaly samostatné práce, u nichž již mladý projektant skvěle využil nové konstrukční materiály: ocel a železobeton. Prostě elegantní studie Lutherova ústavu pro Hradec Králové i protopuristické podolské sanatorium, ovlivněné snad pracemi z okruhu Adolfa Loose, ještě nebyly realizovány, ale další stavby naštěstí ano. Nové monumentální schodiště v Hradci dokonale využilo možnosti železobetonu a asketičnost stavby byla zjemněna motivem kovové lampy zavěšené v oblouku, rámujícím výhled do krajiny. Brněnský Jarůškův dům (nedávno bohužel nepříliš citlivě opravený) prozrazuje v detailu vliv Josefa Hoffmanna. Čtveřice rozměrných obloukově zaklenutých oken na centrálním arkýři, podporovaném dvojicí štíhlých sloupů, působí originálně. Průčelí je ukončeno výraznou korunní římsou. Jinou variantou na podobné téma je pak fasáda Wenkova domu, ozvláštněná navíc pásovým oknem patra. Motiv, převzatý z amerických i pařížských obchodních domů má nejen praktický význam. Křehce působící dolní část fasády zajímavě kontrastuje s horní partií, opět zakončenou výraznou římsou, pod níž je řada oken horního patra oddělených kanelovanými černými sloupy. Mistrovské je i řešení interiéru s optickým propojením přízemí a patra kruhovým otvorem. Gočár tu navíc užil řadu jednoduchých prvků, včetně sklobetonu. Dekor je opět hoffmannovský.

Žádná z dalších Gočárových staveb už nedosáhla podobného účinu. Zajímavá je takřka neznámá série skic domovních průčelí ve stylu blízkém holandskému neoplasticismu z válečných let. Nedoceněny jsou i Gočárovy parní mlýny Pardubicích. Kubistická epizoda pak znamená definitivní konec křehkých staveb typu Jarůškova nebo Wenkova domu. Snad jen první z nich – dům U Černé Matky boží v Praze (1911-12) nepůsobí těžkopádně, což je ovšem dáno tím, že první studie ještě nebyla ovlivněna kubismem a byla tedy v podstatě modernistická. Jehlancové prvky se objevily až v průběhu stavby v druhé verzi průčelí z roku 1912.

Meziválečná tvorba Josefa Gočára prošla dalším komplikovaným vývojem od „národního stylu“ Legiobanky přes „holandské“ období, reprezentované domem Zemědělské osvěty na pražských Vinohradech, hradeckými školami nebo čs. pavilonem v Paříži 1925, až po opatrný, ale přece jen trochu těžkopádný funkcionalismus (např. vily na Babě v Praze-Dejvicích). I proto je Gočárova předkubistická etapa tak mimořádná a zaslouží si více pozornosti.

Zdeněk Lukeš